Jestliže jsem byl zkraje své kariéry většinou brzy doma z práce a její podstatnou část odváděl, kdy se mi to zrovna hodilo, dnes už to nejde. Dříve se po mně chtělo, abych udělal to, co jsem udělat musel, v daném termínu, a bylo vcelku jedno, jak si to zorganizuji.
Nyní už tomu tak není. Plat mi sice o poznání zvýšili, jenže nikoliv za nic. Spolu s ním mi direktivně nařídili i pevnou pracovní dobu.
Abych více a lépe pracoval? Nikoliv. To ani náhodou. Když je práce nad hlavu a jeden neví, kam dřív skočit, beru si ji tak jako tak domů nebo sedím na pracovišti déle, ne-li přímo mnohem déle, než je předepsáno, a dělám, až se ze mě kouří. A když práce není a je už v předstihu stoprocentně jisté, že ten den už ani nebude? Musím tam prostě sedět, i kdyby čert na koze jezdil.
Dva dny v týdnu se nezastavím a dělám tak vlastně neplacené přesčasy, další dva dny pro změnu sedím na pracovišti a řádově čtyři či pět hodin tupě zírám do zdi. Protože nepřipadá v úvahu, abych se sebral a šel domů, nelze si vybrat nějaké náhradní volno ani za onen čas ztracený nad rámec povinné pracovní doby.
Skvělá změna, jež byla prosazena před několika lety, že? Jistě sami posoudíte, jak jsem z ní „nadšený“.
A lidí, kteří se podobně durdí kvůli tomu, jak je s nimi v práci zacházeno, zaručeně není málo. Něco člověka stresuje, něco ho užírá, něco mu pije krev, něco ho vysloveně ubíjí. A nejednomu zaměstnavateli ne a ne dojít, že by možná neměl zaměstnance zbytečně stresovat. Protože rozhodnout může leckdy o lecčem, ale lidi, jak https://www.axios.cz/nestresujte-zamestnance-jini-nebudou/ napovídá, nepředělá.
Zaměstnanci jsou nejednou přetěžováni. Třeba kvůli tomu, že nejsou lidi a někdo tu práci zkrátka udělat musí. Dřou se, vyčerpávají, a když vyhoří, zpravidla odcházejí. A firma je na tom rázem ještě hůře, protože přichází o pracovité a výkonné lidi a stěží shání aspoň průměrnou náhradu.
Peníze si takový přetížený zaměstnanec třeba vydělá i hodně hezké, jenže co s nimi, když nemá kousek volného času, když si ani neodpočine, natož aby si trochu užil života?
Takových je nás prý dokonce skoro šedesát ze sta zaměstnanců. Jsme unavení, podráždění, neschopní odvádět práci perfektně.
A když se k tomu přidají ještě problémy v mezilidských vztazích? To pak jde produktivita i kvalita práce „do kytek“. Bez naděje na zlepšení.
Vězte mi, že vím, o čem mluvím. Včera jsem totiž při povinné minimálně šestiapůlhodinové pracovní době strávil prací patnáct hodin. A dnes jsem byl v práci šest a půl hodiny a z toho tři hodiny jen nezúčastněně civěl na to, jak pomalu se točí hodinové ručičky.
Co nedělat zaměstnancům?
.
.
